Vzpomínáte si na dobové lahůdky za tři šedesát v kultovním bufáči na Václavském náměstí?

Automat Koruna sloužil Pražanům více než šedesát let a pamětníci na něj nedají dopustit. Při této vzpomínce se mnohým zaleskne slza v oku a začnou se sbíhat sliny na proslavené lahůdky. Na jeho „počest“ vznikla i parafráze na známou Gottovu píseň „Korunou si hodím“, která začínala slovy „Do Koruny chodím, protože mám hlad …“

Většině z nás, kteří jsme Korunu navštěvovali, asi utkvěl v paměti jahodový koktejl, jehož se tady prodalo, vypilo a vybryndalo na oblečení od montérek až po smokingy neuvěřitelné množství. V padesátých letech se tu prodávalo okolo 50 tisíc porcí denně!

Ale nebyly jen koktejly. Proslulé byly bramboráčky (vzpomeňte na film „Jáchyme hoď ho do stroje“), ale i masové smažené placičky, které dnešní generace zná již jenom z McDonalda pod názvem hamburger. A tam ho podávají v nějaké pitomé sladké housce. Tenkrát se ovšem tato dobrota jmenovala „vepřenka“ a podávala se s hořčicí, cibulí a měkkým krajícem chleba. A byla to lahůdka, na kterou se nezapomíná. Stejně tak jako na domácí párečky, které byly opravdu ve střívkách a ne v nějakém „igelitu“ jako dnes.

Proslavené bylo i „ruské vejce“. Ono tedy s Ruskem nemělo nic společného a pamětníci tvrdí, že vzniklo jaksi z nouze, když v kuchyni zbyla drobátko plesnivá červená řepa a již mírně zasmrádlé „olejovky“. Spořivý kuchař tyto „suroviny“ pokrájel, smíchal s trochou bramborového salátu, přidal polovinu vejce natvrdo a celé to zamaskoval porcí majonézy. V souladu s tehdejší dobou, kdy vše z východu bylo nejlepší, nazval finální produkt ruským vejcem. Ono i tak to bylo ideologicky „pochybné“ protože carské Rusko bylo vlastně nepřítelem tehdejšího SSSR, ale to už pravděpodobně nikomu z tehdejších papalášů nedošlo. Jak chutnala ta opravdu první, to již dnes nezjistíme, ale ta další již byla výborná.

Vzpomínáme i na jedno z nejlevnějších jídel, kdy za pouhých Kčs 2,40, nebo možná 2,80, ona paměť už tolik neslouží, si mohl člověk objednat šest houskových knedlíků s omáčkou od plněného paprikového lusku. A když měl kliku, tak se mu objevil na talíři i zbytek lusku či kousíček té masové náplně. Zejména pro studenty to byla „božská mana“, kdy se dosyta najedli a zbylo jim tak mnohem více, když pak vyrazili „na pivo“ třeba k Vejvodům nebo i Ke Flekům, což byla tehdy hospoda, kam se mohl i chudý tuzemský student zajít osvěžit poctivým půllitrem vyhlášené černé třináctky za tuším Kčs 7,90. Ne jako dnes za Kč 59,- a ještě jen za 0,4 l.

Prostě Koruna byla díky svému umístění, lidovým cenám i pro svou otevírací dobu, na tehdejší poměry neobvykle dlouhou, kdy se zavíralo až ve 22 hod. místem, kam se slušelo zajít po práci, kině nebo divadle a nebylo nic zvláštního spatřit, jak si vedle sebe pochutnává tehdejší „somrák“ (něco jako dnešní bezdomovec) a dáma v hluboké večerní.

I když tušíme, že v případě znovuotevření Koruny už ceny asi nebudou tak „lidové“, jak je máme mnozí v paměti, přejeme panu majiteli, ať mu jeho záměr vyjde.

A ten jahodový koktejl, tak ten by tedy do sortimentu zařadit rozhodně měl!